Zveřejňování náhledu současné tvorby (ale vlastně aktualizace celých stránek) se zaseklo s příchodem koronaviru. Bohužel jsme měli na kovid úmrtí v rodině, tomuto svinstvu podlehl taťka, a tak ani nebyla chuť a nálada nové fotky zveřejňovat. Jak se záhy ukázalo, i když to byl důvod pochopitelný, nebyl jediný a ani ne ten zásadní. Tím zásadním důvodem byla bohužel naprostá rigidnost dosavadních stránek. Aktualizace se dala dělat pouze tak, že se v podstatě celá galerie vytvořila a nahrála na web na první dobrou - pozdější úpravy již byly velmi pracné.

Předělal jsem tedy zdrojový kód webu, abych mohl obsah měnit dle potřeby. Zůstalo ovšem zhruba pět let, ze kterých jsem zveřejnil jen několik málo fotografií na facebooku. Napravím, a postupně budu v rámci současné tvorby zveřejňovat střídavě jak opravdu tu nejnovější tvorbu, tak i zajímavé doposud nezveřejněné fotografie od poslední aktualizace současné tvorby, což byla kolekce fotografií zvířat z expedice na Galapágy v únoru 2019. Proto bude nyní po nějakou dobu u titulku galerie v závorce rok, kdy byly fotky pořízeny.

Focení jarních kytek v Ratibořicích je moje milovaná jarní činnost už více jak 20 let. Ratibořice na jaře, když se příroda probouzí, mám moc rád. Vyžaduje to dost práce, a několik cest, aby se přesně zachytila doba, kdy budou krokusy kvést a kdy se vypravit fotit. Každý rok je to v průměru tak osm až deset návštěv, někdy o něco méně, někdy více. Samotné fotky pak vznikly celkem při čtyřech návštěvách. Každý rok se snažím vymyslet něco nového s krokusy. Parádní je, že se krokusy rozrustají na další trávníky v zámeckém parku. Jestli to půjde takhle dál, tak to bude absolutní pecka. Co to ale udělá se samotným zámkem, to je otázka. Stane se z toho velká atrakce a ty dva nebo tři týdny na jaře to bude zajímavé. Tyhle kytky nenechají u zámku kámen na kameni. Bude to velké myslím. Tak velké, že se postupně Ratibořice stanou místem, kam se na jaře jezdí na krokusy a tím budou za pár let známé. Ano, Babička a Božka zůstanou, ale budou dost upozaděny. No, sám jsem zvědavý, jak tuhle novou atrakci zámek zvládne a zda nebude nutné ze strany kastelána udělat nějaké opatření typu plůtku a zábran, ale také doladit infrastrukturu, parkování, toalety, občerstvení. Nápor lidí bude nejspíše velký, a už teď je ikonická kolonie krokusů pod poměrně velkým tlakem focení chtivých lidí.

Ke konci ledna přišly mrazy a napadl sníh a na víkend hlásili sluníčko. V sobotu jsme vyjeli se Zdeňkem a Petrem Čapkem do Adršpachu do skal. Zasněžené rokle, stromy, rampouchy a sluníčko, to je přesně ta zima, kteru mám moc rád. Vznikla celá řada snímků od zamrzlého Velkého vodopádu po zasněžené a báječně sluníčkem nasvícené osamělé stromy na skalních hřebenech vysoko nad zemí. A nad tím vším modrá obloha, co více si přát. Stejná předpověď byla i na neděli. Kolegové už něco měli a tak nemohli, a já nakonec risknul cestu na Čáp. Výstup za tmy pro ledovatém svahu byl parádní, s čelovkou, tohle prostě miluju. Výhled z rozhledny byl neskutečný. Modré Krkonoše, krajina pod nimi k rozhledně se začínala plnit červenou barvou, žhnoucí obzor, prostě paráda. Byl jsem nadšený a fotil. Podmínky byly docela přijatelné, -13°C a hlavně mírný vítr. Po nějaké hodině a půl jsem musel dolů, už mi byla hodně zima. Prochladlé ztuhlé nohy a ruce pak nejsou úplně ideální při sestupu, musel jsem pomalu, abych se někde nesmekl a nevyrakvil se. Dobře to dopadlo a zůstaly parádní vzpomínky a kupa exkluzivních fotografií. Takový den se chytí jednou za pár let.

Na vánoce přišla tradiční vánoční obleva. Než roztál všechen sníh, stihli jsme navštívit Čáp, ale příliš se nadřilo, nevyšlo počasí. Zůstala tak jen fotografie příjemně omrzlého buku, který roste pod rozhlednou, uprostřed takové kamenné koruny, která zdobí konec skalního hřebenu Supích skal. Mezi svátky jsme pak navštívili Vlčí vodopád, místo se zajímavou atmosférou na konci jedné z bočních roklí Vlčí rokle. Vodopád měl díky tání hodně vody a rokle byla celá vlhká, takže barvy byly syté a šťavnaté. Fotka s přáním do nového roku už pochází z ledna, kdy byla na pár dní zase suprová zima se sněhem a sluníčkem.

Broumovské střípky zahrnují několik fotografických akcí. Fotili jsme se Zdeňkem na Čápu, pak dvakrát v pískovně v Adršpachu, kde jsme se pak zastavili u obou vodopádů, a taky na zasněžené Hvězdě. Na Hvězdu jsme jeli v den, kdy bylo zataženo a světlo bylo mizerné. Bylo nám ale jasné, že s vánoční oblevou sníh rychle roztaje, což se také stalo. Nicméně místy skoro půlmetrové sněhové peřiny byly parádní. Potkali jsme dívčinu, která šla z Rožmitálu do Dobrušky k babičce. No, Bůh asi miluje blázny. Mech u vodopádů bývá na podzim vždy výrazný a příjemný, stejně jako na jaře, když sleze sníh. Zajímavé věci vznikly v pískovně, kdy jsem fotografie cíleně udělal tak, aby vynikly podzimní barvy a fotky nebyly jen studeně modré, což nemám rád. Na Čápu nevzniklo moc zajímavých snímků, jednak byl silný vítr a taky nevyšlo počasí a bylo zataženo.

Svítání na Starozámeckém vrchu nad Adršpachem je pokaždé úžasné. Tentokrát jsme měli štěstí a i nad Vlčí roklí, která se tak vine mezi skalními masivy, byla příjemná mlha. Nad touto částí skal je totiž mlha málokdy a tak fotky nebývají zajímavé. Nepříjemné je, že výhled na skalní město pomalu zarůstá a i přesto, že se situace v posledních letech zlepšila paradoxně díky kůrovci, kdy broučci mnoho stromů pod vyhlídkou sežrali, je zde ještě dost stromů, které ve výhledu překáží. Fotit mé velmi oblíbené místo okolo Ozvěny s navazujícími skalisky a loukou, už skoro nejde.

Rozhledna na Žaltmanu je osamělá 25 m vysoká věž na hřebenu Jestřebích hor. Fotí se z ní velmi obtížně, protože zde téměř neustále fouká vítr. Zasahuje už do vrstvy atmosféry, kde panují jiné podmínky než v krajině pod ní. Stejný problém má i blízká rozhledna na Čápu, kde pod rozhlednou je bezvětří a nahoře poměrně intenzivně fouká. Na konci září jsme měli štěstí. Nefoukalo, a bylo prakticky bezvětří. Všemohoucí k nám byl laskavý. Přijeli jsme na rozhlednu ještě za tmy, kdy jen slábnoucí tma na východě nazanačovala, že noc se pomalu blíží ke konci. Krajina byla zalitá mlhou a světla vytvářela magické scény. Atmosféra byla úžasná, pod námi ležel fantasický svět plný tajemných světýlek. Bylo to jak z letadla. Bezvětří umožnilo fotit i na dlouhé časy a tak vznikly dramatické fotky. S focením za těchto podmínek jsme teprve získávali zkušenosti a jedna z takových neblahých byla, že při dlouhé expozici se musí stát na místě - když si někdo přešel posunout stativ o kousek vedle, rozhledna se přeci jen neznatelně rozhoupe, což dokáže fotografii nepatrně, ale poznatelně máznout.

Jedno z poměrně zajímavých fotografických míst a celkem řekl bych opomíjených, je i okolí Hajnice. Mírně zvlněná krajina s množstvím osaměle stojících stromů a velmi často zalitá ranními mlhami, je velice příjemná a dá se zde nafotit velké množství zajímavých fotografií. Svá místa tady měl i Jiří Havel. Krajina dále pokračuje směrem na Hořičky až k České Skalici, a i v okolí Hořiček je množství zajímavých míst, hlavně stromů v krajině, které mají také obrovský potenciál.

Kolekce makrofotografií hmyzu vznikla v průběhu září na louce u lesa Dubno u České Skalice. Na podmáčené louce toho žije opravdu hodně. I tady je ovšem znát, že hmyzu v naší krajině ubývá. I přesto, že se jedná o chráněné území, tak je obklopeno poměrně intenzivně obhospodařovanými poli a také z jedné strany dvěmi frekventovanými dopravními tepnami a to železniční tratí, která spojuje Trutnovsko a Náchodsko s Hradcem Králové a silničním tahem na Náchod, který navíc přivádí dopravu z Polska. Nemusíte být fanoušky různého hmyzu, ale myslím si, že takhle po ránu, kdy jsou zvířata pokryta rosou, tak že se budou líbit i těm, kteří mají k hmyzu obecně odpor.

Začal jsem pohodovými fotkami z jara roku 2019. V této první sérii není žádná fotka s dokonalým světlem nebo s nějakou unikátní atmosférou, ale jsou to fotky jak já říkám pro radost na dlouhé zimní večery. Krokusy na Slavném se fotí poměrně obtížně, na rozdíl od svých kolegů z Ratibořic jsou o něco menší a rostou v louce, která má rozhodně méně péče než zámecká zahrada. Další fotografie jsou z konece dubna a z povedeného trutnovského prvomájového rána z roku 2022. Pofotil jsem si probouzející se město a také prvomájové kvetoucí stromy ve městě. Některé stromy, jako třeba sakury, ať už v městském parku nebo na různých místech ve městě, vytváří dokonalou jarní atmosféru.

Co se týká mého sporu s fotoklubem KDÚ Trutnov, respektive s jeho členy, tak soud nás celkem rozumně dovedl k dohodě. Soudce nám sdělil, že by proces byl dlouhý, finančně náročný a s nejistým výsledkem. Takže jsme šli na dohodu. Jen krátce k vývoji kauzy. Již delší dobu jsem kritizoval poměry na fotoklubu (a také poměry v rámci mapových okruhů, což jsou soutěže fotoklubů) a způsob jednání některých kolegů. To se neobešlo bez reakce a tak jsem byl na schůzi fotoklubu dne 11. dubna 2023 vyloučen. Po zvážení všech pro a proti, jsem usnesení o mém vyloučení napadl prostřednictvým advokátní kanceláře žalobou podanou ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Mým cílem je to, aby celý případ posoudil někdo třetí, protože si myslím, že přístup fotoklubu k mé osobě rozhodně v pořádku nebyl. A to i přesto, že se mnou to není snadné čehož jsem si vědom. To potvrdil v podstatě i soud, protože součástí dohody je i uznámí nesprávného postupu ze strany fotoklubu, z mé strany zase uznání toho, že již nebudu členem.

Možná si kladete otázku, proč jsem tedy žalobu podal. Odpověď je jednoduchá. Věřím, že i přes četné problémy je fotoklubový formát, kdy se pracuje s papírovými fotografiemi, zajímavý a může být zajímavý i pro mladé lidi. Lidé, co fotoklub tvoří teď, tam nebudou navždy. Za pár let budou všichni pryč. Fotoklub má téměř sedmdesátiletou historii, nepatří současným členům, oni ho nezakládali. Chápu fotoklub tedy jako instituci, u které bych byl rád aby fungovala i nadále do budoucna s jiným osazenstvem. Fotokluby jsou dnes zcela na okraji fotografické společnosti, kam se dostali mimo jiné i díky tomu, že celkem dobře odrazují mladé lidi. A to je třeba změnit.

Naprosto zásadní změny vyžaduje i hodnocení fotografií v rámci mapových okruhů, které je v současné době v podstatě svévolné, kvalita a poctivost hodnocení závisí pouze na daném fotoklubu a bohužel za hodnocení si fotokluby nenesou žádnou zodovědnost. Dokonce ani formální, aby vysvětlili taková hodnocení, pokud jsou o hodnocení pochybnosti. Takový systém je samosebou pro mladé lidi zcela odpuzující a v době, kdy mohou svůj čas investovat do jiných fotografických aktivit je pak takový fotoklub nezajímavý.

Během soudního procesu zemřel na rakovinu mozku jeden z iniciátorů mého vyloučení Zdeněk Vojáček. Ke Zdeňkovi několik slov. Zdeňkovi se sesypalo v důsledku kovidu podnikání a musel zavřít malý obchůdek s uměleckými potřebami, který měl dlouhé roky v jednom z objeků v Pražské ulici v centru Trutnova kousek od náměstí. Pak se z nepochopitelných důvodů pustil do stavby vrtané studny. Navrtali ale trhlinu ve skalním podloží a tak byl vrt v podstatě nepoužitelný. Přitom by situaci vyřešila malá domácí akumulace vody a nějaký malý darling. Investice pár desítek tisíc, zatímco ve vrtu utopil nějakých třista tisíc. Asi si chtěl mým vyloučením zvednout náladu, kdo ví. Jsem přesvědčen, že kdyby se do tohoto sporu nepouštěl, ještě by tu byl a byl by na živu. Sice nejspíše vážně nemocný a zemřel by na stejnou diagnózu také, ale ještě tu mohl pár let být. Jít Zdeňkovi na pohřeb a také na vernisáž jeho fotografií v Uffu, bylo pro mne dost těžké. Zdeněk bohužel vykopal dost hluboké příkopy. Ale slušnost je slušnost a nechci být jako většina bývalých kolegů na fotoklubu.

Závěrem si dovolím malé ohlédnutí za celou kauzou. Dle informací, které mám k dispozici, to celé vymyslel a tedy největší zodpovědnost nese Láďa Groh. Jeho chování k lidem, co mé vyloučení nepodpořili, bylo v průběhu soudního sporu hodně nepřátelské a plné hulvátství. Například mým přátelům zakazoval se se mnou scházet. Láďa má trochu nezdravý vztah k penězům a nezdravé je i to, jak je urážlivý. Na člověka, co je finančně zajištěný a zcestovalý, to je dosti chabý výsledek životní pouti. Problém bude s lidmi, kteří hlasovali pro mé vyloučení a buď jsem jim nikdy neudělal vůbec nic a nebo jsme měli naprosto malicherné neshody. Neumím si představit další přátelské vztahy bez toho, aniž by projevili sebereflexi a také svůj čin napravili. Samotnou kapitolou je Lenka Hurdálková. Zatímco většina prostě hlasovala tak aby neměli problémy sami, tak Lenka společně s Láďou slídila v mém soukormí v rámci mého profilu na Facebooku a k soudu dorazil dokument, který měl "popisovat jaké mám názory a jakým způsobem komunikuji". Byly to věci, které s kauzou nijak nesouvisely. Myslím si, že tohle je hodně za zahranou a Lenka tak má bohužel obraz donašeče.